Tajemství telomerů

Tajemství telomerů

Objev, jenž teprve nedávno získal nobelovu cenu, se překvapivě rychle propracovává k lidem. Elixír věčného mládí už brzy ve vaší lékárně.

Biologové nás už nyní mohou učinit nesmrtelnými. Tedy zatím ne přímo určité lidské jedince, ale lidské buňky v Petriho misce. Umějí docílit toho, že buňky zůstávají mladé a pevné, schopné se donekonečna dělit. Nestárnou a neumírají. Pokud jim dodáme enzym jménem telomerasa. Telomerasa je sice tělem přirozeně produkována, ovšem jen málo a přerušovaně, v některých z buněk. Pouze natolik, aby nám umožnila život dlouhý maximálně 120 let. Lék, který bude v blízké budoucnosti regulovat telomerasu v lidském těle, může vedle prodloužení mládí výrazně omezit výskyt v současnosti běžných nemocí, jako je cukrovka, Alzheimerova choroba nebo srdeční příhody. Testování délky telomerů bude stejně běžné jako nyní odběry zjišťující výši cholesterolu.

Nic nového pro mudrce

Zázrak nesmrtelnosti je podle všeho ukryt v molekule extrahované z kořene čínské byliny astragalu, u nás známé i pod názvem kozinec. Jde osilný antioxidant, který Číňané už po staletí používají proti stresu, zánětům a působení volných radikálů. Zřejmě ale nevěděli, že dokáže aktivovat telomerasu našich buněk. A tím jim zajistit věčné mládí.

Telomery a telomerasa

Telomery = ochranné „čepičky“ na koncích vláken DNA, které hrají důležitou roli v určování délky života. S věkem se zkracují. Když se zkracují, buňky stárnou. Proces jejich zkracování může urychlit stres, jenž je pak spouštěčem řady chorob od diabetu až po demenci.
Telomerasa = enzym, který pomáhá obnovit telomery na koncích vláken DNA. Je-li aktivita telomerasy vysoká, telomery se nezkracují a buněčné stárnutí neprobíhá.

Věda v myším hnízdě

Harvardský biolog Ronald DePinho publikoval před rokem ve vědeckém týdeníku Nature svou studii, v níž popsal, jak u geneticky modifikovaných myší dokázal syntetickým estrogenem „vypínat/zapínat“ telomerasu. Ve fázi „off“ se stárnutí zrychlilo – srst zešedivěla, vnitřní orgány se staly vetchými, mozková činnost zeslábla. Jakmile DePinho ale činnost telomerasy chemicky opět „nahodil“, během měsíce tyto příznaky mizely a stav hlodavců se vrátil do kondice, kterou vědec popisuje jako „fyziologický ekvivalent mladých jedinců“. Odborníci takovou záležitost nazývají důkaz konceptu. A zde tím konceptem není nic menšího než převrácení procesu stárnutí na opačnou stranu. Neboli, jak říká DePinho, o „pozoruhodnou schopnost zestárlé tkáně se po odstranění příčiny zotavit.“

Nobelova cena

V roce 2009 obdržel za objev telomerasy a funkce telomer tým profesorů Elizabeth H. Blackburn, Carol W. Greider a Jacka W. Szostaka z USA Nobelovu cenu za medicínu. Osvětlením základního mechanismu v buňce jejich objev položil základ pro rozvoj nových způsobů léčby.

Riziko rakoviny?

Existuje možnost, že příliš mnoho enzymu telomerasy by v organismu mohlo zafungovat jako palivo pro rozvoj nádorového onemocnění. Dalším typem „nesmrtelných“ buněk, které produkují telomerasu nonstop, jsou totiž vedle reprodukčních buněk buňky rakovinné. „Bude trvat deset let, a možná i více, než začneme přemýšlet o možnostech zužitkování telomerasy v praxi,“ naznačuje harvardský biolog Ronald DePinho, že bude provádět další a další zkoumání, neboť opatrnosti není nikdy nazbyt.

Sdílet na sociálních sítích:

Mohlo by Vás zajímat