Psychosomatika

Psychosomatika

Klasická medicína řeší problém jen v místě, kde se objevil. A po „zaléčení“ vrací člověka zpět do prostředí, z něhož si nemoc přinesl. Psychosomatický přístup je sice pro lékaře i pacienty mnohem pracnější, ovšem – zcela podle pravidel přímé úměrnosti – dalekosáhle účinnější.

 

Psychosomatika

Název pochází ze starořeckých výrazů pro duši (psyché) a tělo (soma). Z řečtiny také pochází původní význam slova zdraví (tj. celek). Psychosomatika se snaží vidět příčiny zdravotních problémů člověka ve všech souvislostech: v jeho vztazích s okolím a životním stylu, v přístupu k sobě samému. Mnozí osvícení lékaři v psychosomatickém přístupu spatřují budoucí podobu medicíny.

Náš tip
1. Dahlke, Rüdiger: Nemoc jako cesta, Triton, 2011
2. Sheldrake, Rupert: Teorie morfické rezonance, Elfa, 2002

Psychosomatické léčení

Psychosomaticky léčit znamená, v nahlížení na celistvost léčené bytosti, rehabilitovat a revitalizovat její mentální vzorce vztahování se k sobě a ke světu ve vzájemné souhře, podpoře a respektování ozdravných procesů somato-buněčných funkcí organismu. Proces léčení je vždy aktivním procesem léčené osoby v systému vztahů za předpokladu jejího přijetí a porozumění somato-mentální jednoty a kauzality. Tato kauzalita je vždy jedinečná a závislá na indivi-duálním životním příběhu a mentální struktuře dané osoby. Od této jedinečnosti se odvíjí i metodologie terapeutického přístupu. Ozdravný proces je zkušeností, prožitkem, poznáním a vývojem současně. (© MUDr. J. Klímová a kol., 2009)

Nemoc jako sociální událost

Jedním z klíčů k pochopení nemoci je vztah mezi individualitou člověka a jeho prostředím. Každý jednotlivý organismus tvoří bohatou nabídku symptomů – projevů. Je to neustálý proces vznikání, zanikání a kolísání, růstu a odumírání, pod vlivem vnitřních i vnějších okolností. Veškeré projevy organismu jsou okolí k dispozici. Tyto znaky jsou okolím čteny a interpretovány. To, co je považováno za znaky správného růstu, je okolím vítáno a posilováno. Některé projevy jednotlivce však mohou být okolím kvalifikovány jako nežádoucí, nebo dokonce jako symptomy. Tyto obvykle získávají pozornosti nejvíce a tím jsou paradoxně potvrzovány a kotveny. Vzniká nemoc.

Jak postupovat v hledání příčin?

Od podstaty k jejím částem, od zákona k jejímu projevu – tak, jako to činili starověcí mudrci. Tento postup jim umožnil znalost mnoha vědních oborů, neboť věděli, že vše souvisí se vším.

„Abychom lépe porozuměli sobě a světu, svému životu a jeho smyslu, zaměřme svou pozornost na univerzální zákony přírody,“ radí MUDr. Jarmila Klímová, která se psychosomatice dlouhodobě věnuje. „Jakmile totiž poznáme zákony a zákonitosti, tedy to podstatné a obecné, lehce pochopíme i to jednotlivé, jedinečné a zvláštní. Zatímco materialistická věda postupuje od části k celku a již v tom elementárním se počala ztrácet, my se vydáváme cestou opačnou.“

„Jakmile známe příčinu, lépe pak odhadneme následek a máme šanci jej pochopit. Můžeme se tak ve svém životě obejít bez zbytečných ztrát a neštěstí všeho druhu, být zdraví, šťastní a moudří,“ říká MUDr. Klímová. A dodává: „To vše materialistická věda nedokáže. Ale dokáže to věda, která učí o podstatě života a souvislostech všeho se vším. Věda, která dává člověku vědomosti nejen jak, ale i proč tomu všemu tak je.“

„Hledáme tedy okamžik, kdy se všechny tyto faktory protnou v jednom jediném bodě, kdy v tom pravém kontextu somatické, psychické i so-ciální aspekty dávají stonání ten pravý smysl. A kdy se na něm s pacientem shodneme. V tomto bodě je nejmenší riziko omylu a největší šance pro správnou volbu terapie,“ říká MUDr. Jan Hnízdil. Přesně to západní institucionární medicína zcela přehlíží.

Náš tip
Baštecký, Jaroslav a kol.: Psychosomatická medicína, Grada – Avicenum, 1993

Psychoterapie a psychosomatika

Vznik psychoterapie je od samého počátku úzce svázán s výkladem řeči. Pozorování psychoterapeutického procesu a zkoumání nemocí vedou nutně k zamyšlení, co psychoterapie je, a čím naopak není. Protože východiskem úvah o cílech jakékoliv léčby obyčejně bývá její „předmět“, totiž onemocnění. Signifikantní jsou rozdíly ve věcech bolesti a utrpení, se kterými je nemoc neodmyslitelně spojena. Tělesná bolest se může projevit různě. Objev neurověd, že bolest vzniká nejčastěji v mozku, a ne tam, kde ji pociťujeme,  je pro nás možná cizí, bláznivý a nepředstavitelný. Je těžké „uvěřit“ tomu, že to, co člověk cítí v určitém místě svého těla („Vždy to přece cítím, tak to musí být pravda!“), má ve skutečnosti své místo v mozku. A tím pádem úzce souvisí s vnitřním rozpoložením, tedy s emocemi. Ještě těžší bývá uvěřit, že pouhé uvědomování si toho (v psychoterapeutickém procesu), co člověk prožil, by mohlo na biologické úrovni vyvolat tak zásadní změny v organismu, které by postupně odpomohly i od dlouhodobých bolestí. A přece tomu tak je! Pokud ovšem jdeme přísně psychosomatickou cestou léčení, věnujeme stejně vážnou pozornost ošetření a revitalizaci buněčných struktur a orgánových funkcí jako emočnímu rozpoložení a sociálnímu systému.

Příklad z praxe

Několik z mnoha případů, které se objevily v jeho ordinaci, popsal ve své knize Mým marodům MUDr. Jan Hnízdil, známý specialista věnující se psychosomatické medicíně. Zdůrazňuje, že se jí přezdívá medicína příběhů – to proto, že v tom životním se obvykle najde vysvětlení potíží. I v případě teprve desetileté Jany, kterou k MUDr. Hnízdilovi přivedla maminka. Ještě před pěti lety byla Jana úplně zdravá. Pak se ale objevily opakované chřipky, angíny, záněty dutin. Matka s ní oběhala desítky lékařů, Jana dokonce dva týdny ležela v nemocnici, vyzkoušela snad všechny druhy antibiotik. Za rok spolykala i sedm balení. A přesto na tom byla čím dál hůř: vyčerpaná, bledá, s kruhy pod očima. Žádné objektivní vyšetření nezjistilo příčinu. Až když MUDr. Hnízdil zůstal s děvčetem o samotě, zjistil od něho, že právě před pěti lety se rodiče rozvedli. Tatínka měla moc ráda, stýská se jí po něm. S matkou se přestěhovala jinam, přišla o kamarády, matka všechen čas věnuje novému příteli a budování společné firmy. Domů chodí pozdě, polyká léky na deprese a bolesti hlavy, neodpočine si ani o víkendech. Jana o ni má strach, po nocích pláče a její zoufalství natolik podlamuje její imunitu, že chytí kdejakou infekci. Přála by si, aby s ní matka trávila víc času, povídala si s ní, jezdily o víkendech na výlety. Když lékař seznámil matku s tím, co Janu trápí, rozplakala se. Vůbec netušila, jakou roli v dceřině stonání sehrává ona sama a životní podmínky, které jí vytváří. Změní-li to, Jana se může uzdravit. A bez antibiotik.

• AKTIP, Konzultační a terapeutický institut Praha, Perucká 23, Praha 2, www.aktip.cz
• Centrum komplexní péče, Na Vyhlídce 582, Dobřichovice, www.ckp-dobrichovice.cz

Sdílet na sociálních sítích:

Mohlo by Vás zajímat